Ruský básník prozaik i dramatik z druhé generace romantiků. Šlechtic, husarský důstojník. Za báseň na smrt Puškinovu byl vypovězen na Kavkaz a při druhém vyhnanství na Kavkaze zahynul v souboji.

Jeho lyrika je převážně temná a smutná, naplněná touhou po činorodosti, svobodě a protestem proti svazujícímu prostředí.

Motivy marné vzpoury a snahy překonat kletbu osamění naplňují dvě poemy napsané v Byronově duchu: Novic (1839) a Démon (1841): v první je lyrickým hrdinou mladý gruzínský mnich, jenž se pokusil utéci do rodných hor, v druhé jde o tragédii "ducha vyhnanství", který se marně bouří proti nedokonalému a nespravedlivě uspořádanému světu.

Lermontova próza Hrdina naší doby (1840) představuje první psychologický román v ruské literatuře a její hrdina Pečorin patří do galerie tzv. "zbytečných lidí" (Puškinův Eugen Oněgin).

Z jeho romantických divadelních her se dodnes hraje Maškaráda (1835).